Z Vladivostoku domů stopem I

Putování jednoho kluka od Pardubic z Vladivostoku domů stopem. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.

Stopem z Vladivostoku domů do Čech.

  Dovolte mi, drazí čtenáři, abych Vás před tím, než začnu samotný příběh, seznámil se svou maličkostí. Jmenuji se Vojtěch Marek a pocházím z Heřmanova Městce. Je mi 25 let a stopuji již od 18 let. Toto je moje druhá delší výprava, kterou jsem absolvoval sám.

22. červen, 12:00 místního času. Konečně jsem po 9 hodinách v letadle z Moskvy přistál ve Vladivostoku. Krosna dorazila též. Má pouze 14 kilo, limit byl 15. Chybí mi plynová bomba (ta do letadla nesmí), voda a rubly. Díky velkému časovému posunu jsem trochu zmaten. Fakt, že mám od včera nasazeny antibiotika mi taky příliš nepomáhá.

Musím najít cestu odsud. Jdu tedy přes parkoviště na hlavní silnici z letiště do Vladivostoku. Rusky jsem naposledy mluvil loni, při stopu do Kyrgyzstánu. Od té doby vůbec. A před tím taky ne. Na střední jsem si vybral jako druhý jazyk francouzštinu. Měl jsem na výběr mezi němčinou, franštinou a ruštinou. Tehdy jsem byl mladší a hloupější a přemýšlel stylem, že Němci-nacisti, Rusové-komunisti. Zkusím tedy Francouze. Fatální chyba. Teď bych si vybral ruštinu.Po 5 minutách mi zastavuje auto. Zjišťuji, že velkou část ruštiny jsem úspěšně zapomněl. Trvá mi několik hodin, než se začnu konečně chytat. Díky štěstí a velké ochotě místních se dostávám vcelku svižně na ostrov Russkij, kousek pod městem. 

 Russkij je ostrov v Japonském moři, vcelku malý, ale sídlí zde Dálnovýchodní univerzita. A je vskutku daleko. Jinak se na ostrově buduje Oceanárium, nic dalšího tu v podstatě není. Ale příroda nádherná. Jeden místní student mě bere do poloviny ostrovu, kde se silnice mění v prašnou cestu. Já mluvím anglicky, on rusky. Rusové mají hezké rčení: ,, Jsem jako pes, rozumím ti, ale říci nic nemohu". Oba to máme stejně, já toho neřeknu moc rusky, on anglicky. 

Ze silnice se vydávám směrem k útesům. Výhledy neuvěřitelné. Citím se jak na konci světa. Obvykle sem jezdí Rusové stanovat, popíjet a vůbec tak do přírody, teď tu ale mnoho lidí není. Po chvíli chůze se ocitám nahoře na útesu. Cítím se dost slabý. Rychle tedy stavím stan a zalézám si dovnitř. Můj stav je lehce depresivní. Nemám na čem si uvařit čaj, tablet je vybitý a telefon(byť tlačítkový) jsem ztratil, asi někde v Moskvě. Vybaluji spacák a jdu spát. 

Po pár hodinách se budím. Všude je mlha. A strašná zima. Nemám přehled o čase. Může být 6 ráno. A taky 6 večer. Pěšky se tedy vydávám pryč z ostrova. Musím co nejdřív na sever. Tady se moje zdraví stejně nezlepší. 

Po nějaké době se dostávám z prašné cesty na silnici. Včera bylo krásně jasno. Teď je vidět maximálně na 20 metrů. Najednou potkávám vlky. Nejdříve dva. Hned za nimi se objevují další tři. Já stojím na jedné straně silnice, oni na druhé. Koukám na ně a snažím se zachovat klid. Jde to vcelku dobře, člověk si uvědomí, že když zpanikaří, může to špatně dopadnout. V klidu pokračuji dál a očima je stále sleduji. Nůž mám v krosně a kdyby vyběhli, rozhodně ho nestihnu vytáhnout. Jdu opatrně dál, nespěchám. Po chvilce s nimi ztrácím kontakt. Asi se mě báli stejně, jako já jich. Cesta na sever je tedy volná.

Pokračování příště.