17 000 km stopem domů z Kamčatky XIII

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát poslední dny v Jakutii.

Je devět hodin ráno a já vstávám do prázdného bytu v Udačném, 20 km pod severním polárním kruhem. Během krátké doby se doma objevuje Alex. A za další chvíli i jeho dcery. Ty mají za úkol mne vzít po městě. Neleníme tedy a jdeme. Já jsem oblečen jako by byl chladný podzim. Přitom je červenec. Prohlídka trvá asi hodinu. Více než město, které je zajímavé jen svou geografickou polohou a počasím, se zajímám o místní historky. ,,Možná sis všiml, že tu není zas tolik obchodů a ani místo pro mladé, kde bychom se mohli potkávat. Před pár lety tu totiž jeden obchoďák postavili. Ale shořel. Stejně jako ,,diskotéka". Ta ani nestačila otevřít." vypráví starší dcera. Mimochodem, původní plán na toto město počítal s tím, že lidé budou chodit pouze podchody a ven se skoro nepodívají. Maximálně 2 měsíce přes ,,léto". Kvůli počasí - a to zvláště v zimě. Bohužel nezbyly peníze. Abych však nebyl k tomuto místu pouze kritický, tak zdejší účitelé prý mají na Rusko nadstandartní platy, přes 100 tisíc rublů (40 tisíc CZK). A dovolenou (60 dní v roce) si zde mohou pracovníci léta sčítat a poté vybrat najednou, klidně mohou odjet na půl roku pryč. Stejně je to však jen malá kompenzace za zdejší těžký život. Především, když si uvědomíte, že zde nekoupíte nic čerstvého a i rajčata a další zelenina, co přežije dlouhý převoz stojí 200 Kč/kg.

Holky mne berou jako zlatý hřeb prohlídky na repetici - místní zaměstnanci firmy Alrosa trénují písně na firemní oslavu. Pro našince je to těžko pochopitelné, ale tato společnost fakticky vlastní velkou část Jakutie. Valná většina místních pro ně taky pracuje - přes 90%. A ona oslava má být opravdu velkolepá. Přijedou umělci až z Petrohradu, které doplní místní zaměstnanci. Na zkoušce se zpívají dvě písně. Jedna je o tom, jak Jakuti spolu s ruskými geology našli diamanty. Ta druhá o společnosti Alrosa a o tom, jak svým zaměstnancům ukazuje směr a jdou tak společně vpřed. Čas se zde zkrátka v některých ohledech zastavil.

Pomalu je čas, abych odjel. Po Udačném se mi stýskat nebude, to vím 100%. Ale po Alexovi a jeho rodině ano, jsou skvělí. Asi každý cestovatel má nějaký oblíbený národ. Tím mým jsou Jakuti. Těžko najdete tak přátelský, srdečný, nezkažený a dobromyslný národ jako jsou právě Jakuti. A mimochodem, t tady mi říká Alex, že se po mne ptalo FSB. Ještě, že už jsem na odjezdu. Celá rodina mne doprovází na kraj města a loučíme se. S Alexovou nejstarší dcerou Anijou se možná potkáme v Praze. Říkala, že by tam ráda studovala. Chvilku se mnou rodina čeká, až projede první auto, ale sám je posílám domů. Mohli by tu se mnou čekat dlouhé hodiny.

První auto, tedy náklaďák, jede po 3 hodinách. Ten řídí Ukrajinec Voloďa. Hlavním tématem diskuze je propaganda. Téma v Rusku všudypřítomné a pro nás těžko uchopitelné. Díky němu a dvěma jeho kolegům se dostávám až do Mirného. Bohužel jen na začátek města. Rozkaz tedy zní jasně. Projít město pěšky. Volím tedy nejkratší cestu. Kolem diamantového dolu. Krosna je těžká, cesta práší. A přesto mi je nádherně. Mám totiž volnost. Když konečně narážím na domky, ptám se na cestu postaršího pána, co nese vědro s vodou. ,,Jdu správně na Lensk?". ,,Ano, chlapče, pojď si odpočinout.", odpovídá stařec. Vidina studené vody je lákavá a tak přijímám. V domku/chajdě si snímám těžký batoh a sedám. Můj hostitel, Vasil, dává vařit vodu na čaj a mezi tím mne hostí vodou a salátem. A ač se ho snažím mírnit, tak vyndává i jelena a mražené ryby. Nejkrásnější na chajdě jsou stará kamna, kde se dá i spát a dvířka v podlaze, kde se skrývají zásoby jídla snad na několik měsíců.

Vasilij dělá taky v místním dole, řídí směnu. Dělá zde přes 20 let a momentálně se nacházíme v jeho dače, sám normálně bydlí v bytě v paneláku. Ale přijela dcera s dětmi, tak se uchýlil dle jeho slov ,,do bezpečí". Nakonec mi nabízí i přespání u něj. Popravdě, ve stanu se často spí lépe, protože tam nejsou komáři. Ale postel je postel a navíc...taková krásná dača. Do noci se bavíme o Rusku a Česku. ,,Je to hrozné, co jsme vám udělali v 68. Samotnému se mi to příčí. Každý národ by si měl zvolit vlastní cestu, ať je sebe horší.", omlouvá se za okupaci. ,,Na jak douho vlastně chodíte na vojnu?", ptá se. ,,Nechodíme.", odpovídám a Vasilij se hned zamýšlí. ,,Hmm. To je velká chyba. Každý muž by měl umět bojovat, rybařit, lovit a projít ceremoniálem, kdy se stává z kluka mužem. Ty se třeba stáváš mužem na cestách. Ale co zbytek? Vůbec se nedivímm, že máte v Evropě tolik homosexuálů. Až na vás muslimové zaútočí, tak budou mávat akorát růžovou vlajkou. Tady by nepřežili. Medvědi je jí přednostně." a dává se do smíchu. Na noc ještě Vasil zapaluji spirálku, která vytváří lehký dým - to proti komárům.

Ráno mne Vasilij odváží za město. Na trasu směrem do Lensku. A ještě mne na cestu dává radu. ,,Když se pořádně koukneš na břízy, tak některé z nich jsou napadené černou houbou. Tu když pak nastrouháš a uděláš z ní čaj, tak tě vyléčí ze všeho." S těmito slovy se loučíme. Po hodině čekání a desítkách mrtvých much a komárů mne nabírá Vadim. A hned během prvních minut dokážu přešlápnout, když prohlašuji, že obyvatele Moskvy nikdo nemá moc rád. Vadim je samozřejmě z Moskvy. ,,Není to o Moskvě. Rusové nemají rádi Moskvu ne kvůli městu, ale kvůli korupci, politikům, oligarchům a čurkám - Kavkazanům." ,odpovídá. Mimochodem, sám Vadim je technolog a radí malým firmám, jak správně sušit ryby. Právě do jedné menší sušárny v Lensku míří. Mám trošku něštěstí ve štěstí. Štěstí, že jede, kam potřebuji. Neštěstí, že sušené ryby mi opravdu nechutnají. Na druhou stranu mi ukazuje, jak celý proces vůbec probíhá. Večerní program je tedy jednoduchý. Samohonka, sušené ryby a filosofování o smyslu života. Samohonka je pěkně ostrá a jediné, co mne drží při životě jsou ony sušené ryby a ,,salát z kapusty". Tady člověk s nemocnými játry nemůže dlouho přežít.

Pokračování příště....