Ural! Už jsem konečně na hřebeni Uralu. A opět si ověřuji, že mapám se věřit nedá. Na mapě vede cesta úplně jinudy, než doopravdy. Každopádně, dostal jsem se přes Arbat a Gornozavodsk a mířím ke Kamenému městu. Ono ,,město" leží na cestě na sever a vypadá jakoby ho vytvořil člověk. Ale celé je to dílo přírody.
Přijdu si teď jako opravdový cestovatel. Řidič mne vyhazuje asi 6 kilometrů od kýženého místa. Počasí se rychle mění k horšímu a vypadá to na solidní uralský déšť. Nevadí. Zažil jsem po cestě i horší situace. A navíc mám na nohou kanady. Sice pouštní, ale i tak jsem za ně rád. Cesta je náročnější, než jsem myslel. Spíše než stezku, připomíná koryto potoka. Co druhý krok, to zaboření do čtvrt metru bahna. Slibuji si v duchu, že už nikdy nekouknu na bahenní souboje.
Hodinu, možná déle, mám za sebou a už se přede mnou rýsuje ten skvost. Dokonce jsou tu i lidi. A přestává pršet. Uvažuji chvilku o tom, že si tu postavím stan, ale to rychle zavrhuji. Jdu se kochat tou krásou. Kdyby to nebylo tak daleko, jezdil bych sem častěji.
Cesta zpět už jde trochu lépe. A protože jdu celkem rychle, doháním i rodinu, se kterou jsem se střetl v Kamenném městě. ,,Odkud, malčik?", ptá se babička. ,,Z daleka, z daleka", směju se. Slovo dává slovo a nabízí mi odvoz. Babička, mamka i její dvě děti jsou z toho nadšeni. Až na otce. Ten totiž vidí, v jakém jsem stavu a musí nutně přemýšlet, kolik kilogramů bahna mu nechám v autě. Rychle se snažím očistit, ale popravdě... nemá to moc velký efekt. Naštěstí pro mě jsou od bahna úplně všichni.
A tak se vezu do Berezniků. Cesta ubíhá celkem příjemné. Děti učím česky a anglicky a snažím se vyprávět o naší historii. Velice příjemná změna je, že nemusím mluvit o 2.SV. Protože to je snad nejoblíbenější ruské téma s cizinci. A taky se snažím zjistit, proč je nejoblíbenějším básníkem Ruska Puškin. ,,Každý zná Puškina a jeho milostné básně. A proto je nejvýznamnější.", dozvídám se. Holt se budu muset zeptat ještě někde jinde.
V Bereznikách vystupuji na kraji města v ,,bázi oddychu" - zkrátka kempu. Snad za to může fakt, že jsou dvě ráno, snad to, že jsem za plotem v kempu a nezaplatil jsem, ale postavil jsem si stan na nejhorším místě. Celou noc totiž prší a v pět ráno mne budí voda na dně stanu. Nejsem schopen jakékoliv větší akce. Tak jen dávám věci do sušších částí stanu a sám se snažím téměř až levitovat, abych nespal ve vodě.
Je ráno a já vidím, jaký jsem blbec. Postavil jsem si stan v lehké prohlubni. Přes noc tam napršelo. Logicky. Stačilo stan pohnout jen o pár metrů a bylo by hotovo. Poučení? Nebuďte líní. A druhé poučení - líná huba, holé neštěstí. Nachází mne totiž správce budovy a při pohledu na mne se začíná smát. ,,Co takhle sprcha?", nabízí mi. Sprcha se opravdu neodmítá. ,,Mezi tím si tady usuš věci, jestli nespěcháš." Je to chápavý muž.
Takže Berezniky. Po usušení věcí a zkulturnění mířím rovnou do centra, do městského parku. A dostávám radu na ubytování ve městě. ,,Půjdeš tady rovně, pak vlevo a pak to uvidíš vpravo. Jestli dojdeš až k plechovýmu plotu kolem díry, tak jsi to přešel.", říká Igor. ,,Cože? Díra?", ptám se. ,,Hmm, jo, no, snad to najdeš, já musím do práce. Tak udačno těbja, maladěc."
Jdu se ubytovat. Ale na tu díru se musím podívat.
Pokračování příště....