Z Vladivostoku stopem domů XXIV

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Kazaň je vskutku perla Ruska. Určitě se sem ještě vrátím. A teď mě čeká cesta na severozápad. Kdybych pokračoval jednoduše na západ, dojel bych do Moskvy. A tomu se chci přesně vyhnout. Sedám tedy v centru na vlak do Observatorije, zastávky těsně za městem. Dostávám se kamsi, kde nic není. Jen občas nějaké auto. Musím ujít pár kilometrů, abych se dostal na hlavní trasu. Je to tady dost zvláštní, ale hospody a obchody tady mají. Hlad tedy zaháním v místním podniku soljankou a žízeň řeší berezový sok. Soljanka je polévka, v které najdete snad úplně vše. A berezový sok je březová šťáva. Fantastická záležitost.

Po skvělém jídle se člověku jde mnohem lépe. Břicho je plnější a krosna lehčí. Na hlavním tahu mě po 15 minutách bere manželský pár kolem 35. roku věku. Muž je důstojníkem ruské armády. Již od jednoho vojáka jsem slyšel, že nesmí do ciziny, což tento potvrzuje. Ale prý to platí pouze pro důstojníky a navíc jenom někam. Moc tomu nerozumím. Čemu ovšem rozumím je, že jedou pouze kousek. Nicméně štěstí je na mojí straně a šlechetnost zase na jejich. Místo 20 km mě vezou 70. A vysazují mě na tahu směrem na město Joškar-Ola. Skvělí lidé. ,,A Vovka, prohlídní si Joškar-Olu! Starosta totiž miluje církev a tak tam nechal vystavět několik kostelů v centru města u řeky. Je to nádhera.", říká žena a když vystupuji, ještě dostávám stužku se slovy ,,Spasiba za pobedu", děkujeme za vítězství(ve 2. SV). A k tomu obrázek Panny Marie. 

Vysazují mě konkrétně uprostřed menšího města. Jediné, co zde stojí, je kostel. A k tomu divný dům. Je rozpadlý a na něm nápis: ,,Byznys inkubátor". Je neděle a já tak mířím přímo do kostela na mši. Při návštěvě mše je dobrým zvykem přispět do každé kasičky. A těch bývá minimálně pět. Tady jich je šest. Češi bohužel moc pobožní nejsou, ale tohle musí zaujmout i ateisty. Nejsem tu sice na celou mši (která obvykle trvá několik hodin), ale i tak je to povznášející. Po cestě z kostela ještě dávám nějaké drobáky místní žebračce. Vím, že to moc nepomůže, ale aspoň trošku tím splatím dluh, který mám u místních, kteří mě vozí po celé zemi.

A směr Joškar-Ola! Nestává se to často, ale teď mi zastavily dvě ženy. Obě kolem 40. roku. Vypráví mi o rozdílech mezi Kazaní, Moskvou a severnější částí Ruska. ,,My nemusíme ani jezdit do zahraničí. Tady je každý kus země úplně jiný. Někde jsou pravoslavní, jinde muslimové. A Moskva..Moskva není Rusko. To je stát ve státě. A lidi jsou tam... jsou hrozně zlí a mají rádi peníze, nemají rádi lidi. A už vůbec ne lidi z východu. " vysvětluje spolujezdkyně, proč nemá Moskviče( obyvatelé Moskvy) ráda.

Vezou mě pouze kousek, navíc mě vysazují trošku nešikovně, před městem. Ale není to jejich chyba, protože právě probíhá oprava městského obchvatu(což zjišťuji až příliš pozdě). Trvá mi tedy přes hodinu, než mi zastaví auto, které jede mým směrem. Předtím nimi zastavilo sice dalších 5 aut, ale všichni jeli jinam. Dva mladíci v mém věku, v dodávce, co jedou z práce. Také mi doporučují prohlídku centra. Dávám tedy na jejich radu a nechávám se vysadit v centru. Samozřejmě jako na potvoru vysazuje foťák. Snad to je pouze baterkami. Zítra koupím nové. A ohledně kostelů mají pravdu. Je jich tady ohromné množství. A je to...jak to říct...velice nevkusné. Doporučuji si to prohlédnout na internetech. 

Já jdu stále na sever a ,,kochám se" pohledem na kostel. Naštěstí není město zas tak velké, takže po chvilce dosahuji kraje města. Tam si stavím stan na větší pískové ploše. Nejsem jediný s tímto geniálním nápadem. Kousek od sebe slyším hlasy. Zdá se, že to jsou dva páry. Dělám schválně trošku větší hluk, aby mě zaregistrovali a v noci se mě případně nelekli. Mám ještě poslední zbytky sušeného masa z domu. Dávám si kousek a jdu spát.

Pokračování příště...