Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.
Spaní na písku bylo báječné. Lepší než na kamenech. Ale bohužel nemůžu strávit celý den rochněním v písku. Ale je tady nádherně. V létě se sem musím zase vrátit.
Opouštím sentimentální myšlenky a jdu opět stopovat. Po dvou krátkých stopech přichází jeden delší. Teda, delší na naše poměry. Na Sibiři byl delší stop 500 km. Teď je to 50 km. Ale více, než ujetá vzdálenost, mě zajímá řidič a jeho rodina. V autě nás jede šest. Řidič, jeho žena, 3 děti vzadu a vedle nich já s krosnou uloženou přes nás všechny. Těžko se to dá nazvat pohodlnou jízdou. Ale děti si ani v nejmenším nestěžují. Řidič, Sergej, je silně věřící a říká, že pracuje v kostelech v celé oblasti. Nicméně jsem se nedozvěděl, co tam dělá. Pop však není. ,,Vova, až příště přijedeš, ukážu ti všechny kostely v oblasti! Budou se ti hrozně moc líbit.", říká a hned pokračuje ,,A taky se tady oženíš. Rusky jsou skvělé, jednu jsem si vzal a mám s ní krásné děti. A další ještě chceme mít!", směje se. Děti se usmívají a žena potvrzuje slova svého muže. Tak trochu se cítím jako doma. Při vysazování mi Sergej ještě dává kontakt na sebe. ,,A vrať se! Tady se totiž žije krásně." ,loučí se.
Tato setkání člověka vždy nutí k zamyšlení, co vlastně v životě potřebuje. Sergej a jeho rodina očividně nemá příliš peněz, ale vypadali opravdu šťastně. A i když měli plné auto, zastavili. Je to tak trochu inspirace i pro mě.
Kráčím po vesnici o 100 domech. Ale i když je tak malá, tak proti sobě stojí dva malé obchody. Aspoň si tam koupím slunečnicová semínka. Jen co vycházím z obchůdku, hned se mě ujímají tři kluci, kteří mohou být stářím jako můj malý brácha, 9-11 let. Prý mě doprovodí za vesnici. A opravdu. Jdou se mnou celé tři kilometry, daleko za vesnici. Ale jejich rodičům to prý nevadí, jdou si totiž zarybařit. Na rybaření zde není třeba žádné povolení, tak mají jenom vlasec, háčky a chleba. Hned za cedulí ohraničující konec vesnice zjišťuji, proč mě doprovází. Kluci vytahují cigarety, respektive jenom jednu, víc jich nemají, a začínají labužnicky vykuřovat. A taky loudit kuřivo po mě. Já mám samozřejmě krabičku pro případy, že by řidičům došly, ale zatajuji ji. Přehnaně je nemoralizuji, vím sám, že to nemá smysl. Jinak kluci jsou stejní, jak u nás. Mají rádi počítačové hry, stavějí si pevnosti, chodí rybařit apod. A co je krásné... ještě se pro sebe stavují. Žádné volání a psaní dopředu. Zkrátka se u kamaráda staví, zda je doma. Na to i já s láskou vzpomínám, když mi bylo 10.
S kluky trávím asi hodinu, moc toho tady nejede. Ale čekání se vyplácí, bere mě pár ve staré Ladě. Popsat je by bylo na dlouho, ale musím zmínit dvě myšlenky od spolujezdkyně. U debaty o domácím násilí prohlásila ,,Kdo nebije, nemiluje" a ohledně hledání děvčete ,,Dobrou ženu v kaféčku nepotkáš. Dobrá žena je totiž doma a stará se o své rodiče a sourozence."
Tito dva mě vykládají u malého jezera, kde se koupe asi 20 lidí. Trošku se bojím, že voda bude studená, ale koupou se děti i starci. A když to zvládnou oni, tak já taky. Zkrátím to. Šeredně jsem se spletl. Voda je stejně studená jako na Bajkale. Abych neztratil tvář, tak jdu do vody alespoň po kolena, dál mi to pud sebezáchovy nedovolí. A navíc se zhoršuje počasí, což je ovšem jenom výmluva, proč nepokračovat v ,,koupání". Jdu tedy stavět stan, mokré věci jsou to poslední, co bych si přál.
Pokračování příště...
