Krátká úvaha nad vlastenectvím a pokračující migrační krizí. Co je vlastenectví? A na čem ho vlastně stavět?
Vlastenectví, pojem, který se v poslední době skloňuje častěji a častěji. Co si ovšem pod ním představit?
,,Všichni vlastenci jsou náckové!" nebo ,,Vlastenci nenávidí jiné národy!" či ,,Předstíraná láska v vlasti má jenom zakrýt nenávist k jiným národům!". Tyto výroky je bohužel poslední dobou slyšet velice často, zvláště z pozic moderní levice. Pochopitelně, že tyto výroky nemohou být pravdě více vzdáleny.
Pravá podstata vlastenectví byla, je a vždy musí být v lásce k vlasti, nikoliv nenávisti k ostatním národům. Pravý vlastenec miluje svou vlast a národ a chce je chránit a pomáhat. Je to vlastně velice logické. Na prvním místě je totiž láska ke své blízké rodině(víru zde záměrně nezmiňuji), poté k přátelům, obci a nakonec k vlasti. Argumentace, že člověk nemůže milovat vlast, do které se narodil jenom kvůli tomu, že se do ní narodil, nemůže obstát. Ani rodinu si jedinec nevybírá a přesto ho k ní váže pouto nejvyšší.
A jsou vlastně Češi vlastenci? Osobně příliš nevěřím tomu, co lidé říkají. Jednoduše proto, protože to není vždy pravda. Vzhledem k tomu, že jsem demograf, tak věřím spíše faktům, než průzkumům. Když byl průzkum ohledně štěstí lidí na světě, vyhrála Kuba. Ta Kuba, odkud lidé utíkají a riskují život, jen aby mohli žít jinde. Chcete-li poznat národ, koukněte na jejich činy. A Češi, ač jsou velice poklidný národ, který řeší problémy obvykle spíše v hospodě, ukázal ve 20. století odvahu minimálně 3x. Poprvé to byli legionáři, kteří bojovali za nově vznikající republiku. Ti, kteří na Sibiři bojovali proti bolševismu. Ti, kteří strávili roky v cizině pro svou vlast. Druhým momentem byl rok 1938 a mobilisace. Více než milion mužů mobilizovali v rekordně krátkém čase. Protože jejich vlast byla v ohrožení. Protože to byla jejich povinnost. Protože chtěli. A i když se pak vedení Československa rozhodlo nebránit, z naprosto rozumných důvodů, tak na toto gesto odvahy nesmíme zapomenout. Tím posledním milníkem je samozřejmě 17. listopad, ovšem nikoliv pouze ten roku 1989, ale i ten roku 1939.
Na čem však v dnešní době založit vlastenectví? V naší historii není příliš mnoho dob, ke kterým se dá vzhlížet a brát si je za vzor. Husiství spíše bořilo, než tvořilo. Doba Přemyslovců je zase příliš vzdálená. A 1. republika trvala pouze krátce, navíc si musíme přiznat, že také nefungovala nejlépe. Osobně jsem velký zastánce 1. republiky, nicméně je třeba si onu dobu neidealizovat. A polistopadová doba vlastenectví také příliš nepřeje. Současnost spíše prosazuje evropanství a i snahy EU jsou zaměřeny spíše na rozmělňování identity jednotlivých národů.
Na čem tedy stavět? Domnívám se, že musíme akcentovat více společné hodnoty, stejný jazyk a v neposlední řadě velké osobnosti našich dějin. A to především ty, kteří se zvedli na odpor vůči nacismu a komunismu. Ať už Gabčík s Kubišem nebo Palach, Kryl, Karel Janoušek a další. Zda-li to bude stačit, na to nemám odpověď.
Z pohledu posledních let stojí za pozornost nepochybně vzedmutí nacionalistických nálad ve společnosti z důvodu migrační krize. Zkrátka společný nepřítel funguje jako tmel nejlépe společnosti nejlépe. V této době se společnosti polarizovala na drtivou většinu, která odmítá nekontrolovaný příval migrantů ze 3. zemí a na hlasitou menšinu, která prosazuje bezbřehé přijímání. Jsou vlastenci ti, kteří chtějí bránit vlastní zem nebo ti, kteří chtějí pomoci ostatním národům? Rozebrání migrační krize je problém, o kterém se napsali tisíce článků a nedá se zhustit do pár vět. Nicméně dovolím si zde jednu myšlenku.
Představme si naši vlast jako velký společný dům, ve kterém žijeme. A každý z nás by se měl snažit o zlepšení a zkrášlení našeho domu. A je jedno, zda má v tomto domě někdo menší nebo větší pokoj. Ve chvíli, kdy někdo zaťuká na dveře, je zubožený a prosí o pomoc, měli by mu obyvatelé domu pomoci dostat se na vlastní nohy. Ale je to pouze jejich rozhodnutí a musejí mít možnost říci své ,,Ne".
Teď si představme druhý případ. Na dveře zabouchá velká skupina lidí, kteří nejsou chudí. A k vám jdou, protože jim to řekli ve vedlejším domě, ač si je tam sami pozvali. V tento okamžik se nejedná o charitu, ani pomoc potřebným. Ať však zaklepe kdokoliv a obyvatelé ho pustí dovnitř, musí trvat na tom, aby každý nový nájemník dodržoval zákony. Není přijatelné, aby nově příchozí určoval pravidla pro ostatní.
