17 000 km stopem domů z Kamčatky XV

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát o uplácení námořníků a plavbě po Leně.

Cesta na lodi celkem trvá 4 dny a první tři dny nejvíce připomíná nikdynekončící alkoholový dýchánek. Čtvrtý den totiž dochází vodka. Je to zajímavé. Nic jiného se tady nepije. Až na těch pár lahváčů nevalné kvality. Lahev střídá lahev a na značku se příliš nehledí. Ještě abych nezapomněl. Vodku občas vystřídá samohon. Ale chuť je v podstatě stejná. Nejsem si jist, jaký anděl bdí nad Ruskem, ale vím, že musí mít spoustu práce. V jednu chvíli mne totiž Kosťa bere do kabiny kamionu a tahá z postele samopal. ,,Koukej, tohle doma vaši řidiči nemají, co?" ,říká a směje se. Smál by se i bez samopalu. Máme v sobě každý po lahvince vodky. Aby toho nebylo málo, přidává ke kalašnikovu ještě dva granáty. Prý, kdyby se to zvrtlo. No, kdyby se to zvrtlo a granáty teď použil, tak jde celá naše bárka ke dnu. 

Běh těchto několika dní je sic monotónní, leč pro našince zajímavý. Pití alkoholu tu střídá rybaření, koupání se a vaření. Abych se odvděčil svým hostitelům, kteří si myslí, že jsem americký rozvědčík, uvařil jsem z dostupných surovin guláš. Byl takřka stejný, jako ten, co vařím doma. Jen s rozdílem, že jsem ho zapomněl zahustit. Na druhou stranu jsem ho obohatil čerstvým zelím a trochou ,,českého piva" značky Žatecký gus. Vůbec zajímavé, že jak v Rusku, tak na Ukrajině najdete spoustu piv, které se tváří jako česká. Společného však mají s Českem pouze název. Často opravdu psaný v češtině pro dodání autenticity. ,,Mladý rozvědčíku, říkal jsi, že umíš na kytaru, nelhal jsi nám?" dělá si legraci Petr s kytarou v ruce. Nemá smysl odpovídat. Tak se jen usmívám a beru kytaru do ruky. Je stará a rozladěná. Struny připomínají plastové šňůry na prádlo. Z ruských písniček moc neumím, tak hraju jedinou, co si pamatuji z hlavy. Jmenuje se ,,Sjo dla těbja" - Vše pro tebe. Ačkoliv tu převažují hlavně muži, všichni se tváří, že se jim písnička líbí. Pokračuji tedy s českou tvorbou a hraju asi půl hodiny. Mám asi dvacet diváků. Petr s Kosťou přede mne dávají klobouk a hází mi tam první rubly. A křičí: ,,Tady mladý student se chce vrátit domů a potřebuje peníze!". Když se snažím ozvat, že nic nechci, tak Kosťa říká: ,,Nemluv a hrej." 

Hraní mi tak vydělává na úplatek pro posádku. V klobouku je asi 5 000 rublů. Po ,,vystoupení" se snažím narvat alespoň část peněz klukům, co mne hostí nejvíc. Ale bez úspěchu. Byla by to pro ně urážka. ,,Je to pro nás čest tě pohostit.", odpovídají všici. Najedno slyším cosi podivného. ,,Cikánovi hoří auto! Rychle!" křičí zvenku kuchař. Všichni okamžitě seskakují z kamionu a běží pro vodu. Lehce se totiž vznítila Lada hned vedle našeho kamionu. Nakonec není situace tak vážná. Požár se rychle daří uhasit. Teď však následuje oprava. Vlastníkovi auta - 50 letému Cikánovi, pomáhají 2 kamioňáci a rozmlouvají, jak stařičké auto opravit. Ten se mne mezitím ptá: ,,Máte u vás taky Cikány? A jak si žijou?. Nás čistokrevných cikánů už moc není." Ještě než stačím otevřít pusu, odpovídají za mě kluci. ,,Kradou, tancujou a nepracujou" , a hrozně se smějí. Cikán taky. Pak už následuje ryze mužský rozhovor. Většina se asi nedá publikovat. Ale jedna ,,pogovorka" snad ano. ,,Víš, jak se máš chovat k ženám?", ptá se kuchař, který žije v Abakanu a rovnou si odpovídá. ,,Máš se chovat tak, aby když přijedeš do jakékoliv vesnice, tak tě všechny děti ve vsi přivítali slovy: ,,Ahoj tati!". Pak přichází poněkud podroušený Kosťa a všem nabízí kokain. Ve skutečnosti je to kypřící prášek, ale to se oběti dozvídají až pozdě. 

Několikadenní plavba je pro mě dosud jedním z nejintenzivnějších zážitků. A především nejbližším setkáním s ruskou kulturou. Když jste totiž s někým zavření několik dní, tak je to naprosto něco jiného, než když s ním jen prohodíte pár vět. ,,Do Ustu-Kutu nedoplujeme, plavba končí ve Verchnemarkovu. Není voda.", oznamuje druhý důstojník. ,,Kecá, chtěj si akorát namastit kapsu.", reaguje kuchař. Vůbec tomu narozumím, ale kluci mne zasvěcují. Loď totiž stejně musí doplout až do Ust-Kutu. Ale tím, že dříve vysadí auta a náklaďáky - asi o 100 km, tak ušetří za naftu. A peníze za ní si rozdělí námořníci. Navíc průměrná rychlost naší lodi je něco kolem 10 km/h, takže řidiči ušetří čas. Všichni vlastně vydělají. Hodinu před přiražením ke břehu je za mnou vyslán námořník, že na mne nesmí FSB přijít. ,,Nastup si k někomu do auta. Rozhodně nemůžeš s tím batohem vyjít z lodi pěšky, to by nebylo dobré." To už mám ovšem dávno domluvený odvoz. Poveze mne jeden Ukrajinec osobním autem do zmíněného Ust-Kutu na křižovatku. Mám namířeno k Bajkalu. 

Vylodění je zajímavé. Žádný přístav, zkrátka nic. Jakmile přirážíme ke břehu, z lodě se spouští nájezd. První auta to mají relativně jednoduché, ale s každým dalším je pisečný břeh rozbitější a rozbitější. Nás to nemusí naštěstí moc zajímat, jedeme mezi prvními. ,,Víš, že nás zná celá loď?", ptá se Ukrajinec Oleksander. Koukám trošku zmateně. ,,U tebe to je jasné, protože tě bylo snadno poznat. A já byl zase jediný Ukrajinec na palubě, proto mi říkali Chachl(Chochol)." Přikyvuji. Debata se opět stáčí k dívkám a jak se liší v různýh regionech. Nejvíce mne zaráží ta rozdílnost v přístupu. U nás, když jedeme vlakem, tak se nikdo s nikým nebaví, to je opravdu výjimečné. Tady naopak. Všichni se se všemi baví, jako by se znali roky. ,,Tak jo, tady to budeš mít nejlepší. Tohle jediná cesta na sever Bajkalu, tak ať se ti daří a nic se ti nestane. Žijí tady podivní lidé." loučí se Oleksander a dává mi ještě peníze. Ty odmítám, ale on mi je dává stejně do kapsy a se slovy ,,Budou se ti hodit." se loučí. Stojím na kraji Ust-Kutu. Na opuštěné cestě, která jako jediná vede mým směrem. Nu což, jako vždy se vydávám pěšky. Je to sice do kopce, ale to teď právě potřebuji. Po několika dnech bohapustého alkoholismu, obžerství a 12 hodinových spánků se musím trošku protáhnout.

Pokračování příště...