Z Vladivostoku stopem domů IV

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Uff. Je ráno a mně se vůbec nechce vstát. Je zima a já se cítím hrozně rozlámaný. Nedá se nic dělat, vstát musím. Snažím se rychle sbalit stan a když se rozhlédnu kolem, uvědomuji si, jak moc je místní příroda nepoddajná. Zvláště v porovnání s českými lesy, které jsou krásně průchozí.

Na stop čekám tentokrát déle. Skoro nic nejede. Čas si krátím fotbalem. Zkrátka si hraji s kamením. Konečně auto. Je to pár, muž Alex, asi 40 let. A jeho milenka, která je o 20 let mladší. Vztah tají nejen kvůli manželce, ale i kvůli rodičům jeho milenky. Je to fascinující. Po cestě mi vypráví, jaké jsou místní poměry. Nejvíce oba trápí peníze. Místní si prý vydělají kolem 12-15 tisíc rublů, i když mají vysokou školu. Kurz je cca 100 rublů za 40 Kč. Ceny tady ale zas tak nízké nejsou.

Přijíždíme do Birobidžanu, hlavního města Židovské autonomní oblasti. Židé tu však nežijí, respektive tvoří něco kolem 2% populace. Chudoba je tu hodně znát. A kromě památníků Velké vlastenecké války mi to tu přijde dosti zanedbané. Začíná silně pršet, Alex však trvá na tom, že mi to tu musí ukázat. První,co upoutává moji pozornost je alkomarket. Kolik je u nás značek piv, tolik je tady vodek.

Nepochybně zajímavý je pohled na historii. Respektive ty rozdíly v úhlu pohledu. U nás se učíme o 2. světové válce, která trvala od roku 1939 do 1945. Tady se učí o Velké vlastenecké válce mezi roky 1941 až 1945. Minimálně se to takto učili dříve. Válka pro ně začíná momentem napadení SSSR. A skoro každý má předka, který v oné válce bojoval. Největší poctou je, když voják padl za své bratry ve zbrani. Ideálně způsobem, že zalehl granát. Výklad dějin se tu obecně dosti liší od našeho. Například Stalin a Hitler si nerozdělili Polsko, to si pouze Sověti budovali předpolí pro útok na Němce. O okupaci v roce 68 a dalších až někdy příště. 

Po té, co jsem ve městě s mými novými přáteli strávil celý den, je čas odjet. Což je obtížnější, než jsem si myslel. Cesta z města je zatopena. Několikahodinový déšť udělal své. Alex je však tvrdohlavý a se svým džípem hledá jinou cestu. Což znamená, že projíždíme místy, kde je půl metru vody. Pro naše auto to není nepřekonatelný problém. Alex mě zkušeně odváží zpět na hlavní trasu k motorestu. Stále prší. ,,Fakt nechceš přes noc zůstat ve městě?", ptá se Alex. ,,Děkuji moc za vše, rád strávím noc ve zdejších lesích", odpovídám. ,,Jsi blázen. Dávej tedy na sebe pozor. A pozor na medvědy.", loučí se Alex. 

Déšť je hustší a hustší. Sedím v motorestu asi hodinu,ale déšť se nelepší. Spíš naopak. Zajímavé na zdejších motorestech je, že toalety jsou obvykle zvlášť. Zkrátka dřevěné boudy pár metrů od hlavní budovy. Dávám si boršč. To na posilněnou. Pak už se vrhám do deště a buduji si příbytek. Takhle rychle jsem stan snad nikdy nepostavil. Stejně jsem ale promočen až na kost. Věci v krosně jsou naštěstí suché. Myšlenky mě nenechávají spát. Jsem v lese, v dešti, sám. Daleko od domova. A promočený. Musím se usmát. Přesně tohle mám vlastně rád.

Pokračování příště.