Z Vladivostoku stopem domů VII

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Je devět hodin místního času a já se pomalu soukám z postele. Zatím jednoznačně nejlepší spaní. Tak ono porovnávat hotel se spaním ve stanu moc nejde. Mokré věci přes noc trochu vyschly, ale žádný zázrak. Moc se mi odsud nechce, ale je čas jít. 

Belogorsk je v podstatě město jedné ulice. Co není na ulici Kirova, to v podstatě neexistuje. Mířím tedy po ní směrem na západ, poté na sever přes obec Bočkarevka. Pěšky docházím až k mostu přes řeku Tom. Ten není zrovna v nejlepším stavu. Alespoň ne pro pěší na pravé straně. Jdu tedy po druhé, ale ani tam to není nejbezpečnější. Musím uznat, že by bylo vcelku humorné,kdyby se mi něco stalo zrovna zde. 

Po pár krátkých stopech mi zastavuje parta 4 kluků. Jsou vcelku rozjetí, ale řidič se zdá celkem střízlivý. Jízda je to parádní. Popíjíme pivo, prokládáme to slunečnicovými semínky a posloucháme ruské šlágry z rádia. Skupinu tvoří dva bráchové z Šimanovska, jejich kamarád z města a kluk z Vladivostoku. Ten musel ujet celkem štreku, ale tady se berou vzdálenosti trochu jinak. Všichni si vybrali dovolenou a jedou zrovna ze společné vody - 10 dní se plavili na raftu po místních řekách.

 ,,Koukej! Vidíš ty dráty? Tam je kosmodrom Vostočny. " pronesl Vladimir. Říkají mu Vova, stejně jako mě. Vojta je pro většinu místních těžko zapamatovatelné, tak mě automaticky nazývají Vovou. ,,Ty jsi taky vlastně Vova! Rodiče nazývají Vovou i Putina." pokračuje Vladimir. Kosmodrom je vidět jen opravdu vzdáleně, je totiž skryt v lese. To kosmodrom Bajkonur v Kazachstánu je vidět ze silnice krásně. Po hodině zastavujeme a dokupujeme zásoby. Pivo, slunečnicová semínka a kluci mi kupují Deširak. V podstatě je to čínská polévka v plastové misce. Nebo něco na ten způsob. Nemám srdce jim říct, že mi to k ničemu není, když nemám plynovou bombu.

Nakonec mne zvou na návštěvu k sobě domů. Šimanovsk je panelové město, kde chybí chodníky. Město staré asi 100 let, kde jsou všechny ulice na sebe kolmé. Nějak takhle si musí architekti představovat peklo. Nicméně byt mých hostitelů je zařízen vcelku normálně. Jediné, co vybočuje jsou závěsy. Už jsem to viděl na spoustě míst, hlavně v restauracích. Poslední ruskou módou jsou zkrátka honosné závěsy jako ze zámku. Rodiče kluků jsou skvělí a chválí Československo. Tatínek, který vaří, chválí naše motorky Čezety a náklaďáky Tatry. ,,Jo, to byly časy..." říká muž oděn pouze do zástěry a kraťasů. Trochu mi připomíná Anthonyho Hopkinse. Kluci mi nabízejí saunu,ale bohužel by to trvalo příliš dlouho, než by se roztopila. Proto se po jídle a pár pivech loučím a pokračuji dál ve své cestě.

Stojím na federální trase sám. Teda ne úplně sám. Všude mě tu srdečně vítají komáři. Nejlepší počasí je, když fouká vítr. To jich pak nelítá tolik. Po dvaceti minutách konečně něco jede. Kamion. Ptá se kam jedu. Po té, co jsem mu odpověděl, že do Jakutsku, se ptá se smíchem jako už mnoho před ním, ,,Který idiot ti to poradil?". Cesta krásně ubíhá. Výhled z kamionu je zkrátka parádní. Z řidiče a jeho slov cítím slovanskou vzájemnost. A též strach z války. Není bohužel první, který situaci vidí touto optikou. Když mě vysazuje před rozcestím směrem na sever, dává mi na cestu pravoslavnou ikonu a mašli k oslavě vítězství ve Velké vlastenecké válce. ,,Vyřiď doma, že jsme bratři!", vzkazuje mi na cestu. 

Jdu pěšky po hlavním tahu a přede mnou je ještě asi kilometr k odbočce na sever. Míjím stojící kamion a šofér mi nabízí, že může jet s nimi na korbě. Strašně jsem se začal smát. Ale musím odmítnout. Dnes ještě zemřít nechci. Pokračuji tedy dál pěšky a zabydluji se v opuštěném kamenolomu. Tedy, jak zjistím ráno, zas tak opuštěný není...

Pokračování příště