Z Vladivostoku stopem domů XI

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Odpověď na otázku z minula: Na fotce z minula byl památník obětem gulagu. Alex mi o tom trochu vypráví a dost mě z toho mrazí. Zvláštní, že to prožívám víc, než on. Gulag se jmenoval Vasilevka. Kolik lidí zde zemřelo, se nedozvídám, ale průměrně zde odvedení přežívali několik měsíců. Potom smrt. Jejich prací byla těžba uranu. Ručně, lopatou a krumpáčem. Bez ochranných pomůcek. I Alexův děda zde zemřel, ale Alex to nepřičítá komunismu, nýbrž Stalinovi. Vypráví mi o tom asi hodinu. ,,Strážní zde neměli moc práce. V zimě nebylo kam a jak utéct. V létě jsi měl šanci. Ale hodně malou. Neměl jsi na cestu žádné jídlo, ani pořádné oblečení, zkrátka nic. A v lesích čekala spousta medvědů. Cesta sem byla jednosměrná." 

Vzdalujeme se od gulagu směrem k severu. Kopce střídají zatáčky a hory zase řeky. Místy pláně, místy březové háje. Města Aldan a Tommot jsou za námi a my se pomalu blížíme k řece Leně. ,,Až to uvidíš, tak ti to vyrazí dech", praví Alex. Má pravdu. Lena je široká několik kilometrů a zdánlivě připomíná obrovské jezero. ,,Kde v Jakutsku budeš spát? Město je velké a někteří lidé nebezpeční. Přespíš u mé ženy. Vyzvedne tě v Jakutsku" oznámil Alex. Jeho žena se jmenuje Nataša. To a její číslo jsou jediné dvě věci, co o ní vím. Alex mě vykládá na druhém břehu Leny, než je Jakutsk. Jdu tedy pěšky do přístavu. Už zase po mě štěká nějaký pes. Neuvázaný pes. Vypadá, že chrání dům svého majitele a své teritorium. Radši to obejdu, tohle mi za to nestojí. Po hodině chůze konečně dosahuji cíle. Přístav.

V přístavu pozoruji, jak to funguje. Než se stačím rozkoukat, dává se se mnou do řeči chlápek s míčem a vysvětluje mi, že každou hodinu tu jezdí trajekt. A že tady sice je jízdní řád, ale nikdo se jím neřídí. Na sobě má tepláky od jedné nejmenované firmy. Velice typický obrázek. Teplákovka je tady oblíbená stejně, jako u nás rifle. 

Nakonec opatrně nastupuji na loď. Přepravu platit nemusím, protože jsem turista. A navíc z Československa. Protestuji, protože mi to přijde nefér. Ale marně. Štiplístek trvá na svém. Vzdávám boj o zaplacení 100 rublů a sundávám si krosnu. To už ke mně míří dva kluci (na obrázku). Jejich jménům sice nerozumím, ale je si budu pamatovat rozhodně ještě dlouho. Nejdřív jim vysvětluji svoji situaci s Natašou. Ochotně vytahují telefon a vytáčí číslo. Nataša o mě očividně ví a potvrzuje, že na mne počká na druhém břehu. Je to fascinující. Člověk, který mě v životě neviděl mě nechá jen tak přespat u sebe. Rychle vracím telefon a kluci se začínají vyptávat na vše možné. Jeden z nich (na obrázku vpravo) zná Mistra Jana Husa, prý se o něm učili na škole. Neuvěřitelné. Většina dětí ze základky v Česku neví, že někdo takový žil a v Jakutsku potkám někoho, kdo o něm ví více, než jeho jméno. Jsem naprosto v šoku. Nevycházím z údivu. Kluci právě ujeli 2 000 km, jeli z práce. Po cestě nabourali a poškodili si i přední sklo a stěrače (auto na fotce). Proto museli v dešti jet s otevřeným okýnkem a hlavou vykloněnou, jinak nebylo vidět. Jinak další, co se jim v souvislosti s Českem vybaví je pivo, Praha, Škoda, Tatra a hezké holky (po chvilce přiznávají, že i herečky ve filmech pro dospělé).  

Jízda přes řeku trvá něco kolem hodiny. Celou cestu nás doprovází hejno racků. Děti na trajektu jim hází chleba a další pochutiny. Jakmile přirážíme ke břehu, loučím se klukama a opouštím loď. Na břehu již čeká v autě Nataša. ,,Ahoj Vovka! Já jsem Nataša, od Alexe" zubí se. Dáváme si na břehu kávu a míříme k ní domů. Čeká mě několik dní poznávání Jakutska. 

 Pokračování příště