17 000 km stopem domů z Kamčatky III

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Je ráno. Ale poznat to není. Všude mlha a zima. Rybáři už loví a vedle nich na zemí leží vyskládaných pěkných pár ryb. Každá kolem 10 kilogramů. Je jim to však málo a stěžují si, že dnes ryby neberou a když, tak jen menší kusy. S dvěma z nich snídám chléb, klobásku a čaj. A stakančik vodky.

Po dvou hodinách rybolovu nakládáme 70 kilogramů ryb a se Sergejem odjíždíme na rozcestí u vesnice Malki. Já budu pokračovat na sever, on na východ.  Po dvou hodinách jsme na místě. Skoro celou cestu mlčíme a užíváme si jízdu. ,,Dej na sebe pozor a šťastnou cestu“ je jediné, jak se se mnou Sergej loučí. Je to fajn chlap.

Zastavuji se ještě na skok v motorestu, kde si dávám boršč. ,,Odkud jste?“ ptá se hostinská. ,,Z Česka a mířím do Ust-Kamčatského.“ Chvíli se spolu bavíme. A opět zjišťuji, jak je svět malý. Paní pochází z Donbasu. Ze Svetlidarsku, kde jsem před třemi lety byl. Sama se odstěhovala ještě před válkou a zajímá se o stav města. Snažím se uvádět spíše to hezčí, ale moc to nejde. Skoro vše je ve městě zavřené, v noci místní budí dělostřelectvo. Nakonec konverzujeme o životě na Kamčatce. ,,Jsem tady teprve 10 let. Odstěhovali jsme se sem s mužem, který zde sloužil. A zamilovali jsme si to tu. Jen té práce není moc.“, vypráví asi čtvrt hodiny. Jsem zde v lokále jediný host.

Rozhovor je příjemný, ale musím jet dál. Navíc prý do Ust-Kamčatského jezdí jedno auto ve čtvrtek a druhé v listopadu. Sám jsem zvědav. Momentálně jsem na hlavní cestě mezi jihem a severem země, ale provoz není největší. Jedno auto za čtvrt hodiny. Pískám si, hraji si s kameny a vůbec se snažím zabavit. Většinu času se ale kochám okolní krajinou. Je to tu neuvěřitelné. Staví mi hned druhé auto. Je to mladík, který na vozíku převáží dřevo. Díky dírám v prašné cestě vozík lítá a každou chvíli musím kontrolovat, zda nás neopustil. Konečně se dostávám k vesnici Kirganiky. 

Už je večer a jsem stále v lese. Zde určitě spát nechci. Po hodině chůze vycházím na louku. Komáři jsou strašně otravní. Rychle stavím stan a jdu vařit. Bohužel mi na trhu prodali palivo do raketoplánu. Hoří opravdu skvěle, ale kouře z toho jde jak z komína. Rychle tak na něm venku ohřívám vodu a večeřím čínskou polévku. K tomu zakusuji chléb a sušené maso. Je to romantika. Sám, uprostřed Kamčatky. Žádní lidé, žádný hluk. Lehám si a zkouším usnout. Bohužel je stále světlo. A bude svítit celou noc. Zkrátka bílé noci. 

Pokračování příště...