17 000 km stopem domů z Kamčatky VIII

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát o oblasti gulagů.

Přílétám spolu s dalšími dvaceti lidmi do Magadanu, konkrétně na letiště u městečka Sokol. Letiště je malinké a jeho fungování komické. Samotná hala je velká jako vlakové nádraží v Pardubicích. Krosna se mi ocitla na jezdícím pásu vcelku rychle, spolu s ostatními kufry. Ale ona místnost s pásy je zavřená. Čekáme asi 15 minut, než dojde zřízenec, který nás pouští k našim věcem. Nezdržuji se a rovnou si jdu hledat místo, kde složím hlavu. Je už večer. Jdu tedy co nejdál od letiště, nechci být podezříván z protivládní činnosti. 

Po půl hodině chůze se dostávám za město. Je tu něco jako zemědělsko-chatařská oblast. Na stanování to tu není zdaleka ideální, ale není zbytí. Pakliže bude v noci pršet, šeredně to odnesu. Celou noc je slyšet vytí. Možná psi, možná vlci. Spím vždy jen chvíli a pak se budím. Nakonec pořádně zabírám až ve tři ráno a válím se ve spacáku do devíti. Do venkovního chladu se mi ani trochu nechce.

Sice bych neměl, ale stejně jdu po cestě dál směrem na Jakutsk. Být mimo město je trochu riziko, ale člověk zase více vidí. Příroda je tu jako z pohádky. Nádhera. Lesy, mírné hory, zamrzlé řeky. Drsná, ale krásná příroda. Po dvou krátkých stopech od vesnice k vesnici mne bere mladík v Mercedesu. Auto má vysoko podvozek, protože jinak by daleko nedojel. A ani tak se daleko nedostáváme. Na 350 kilometrech měníme 3x kolo. Celkem praskly čtyři pneumatiky, ale jednou jedeme do pneuservisu. Bohužel kolo prasklo znova. Díky tomu, že to v servisu pořádně utáhly lámeme klíč. Pomáhá až kamion s dlouho trubkou, která funguje jako prodloužená páka. Řidič intenzivně nadává už po druhé výměně. 

,,Proč vlastně jezdíš do Ruska? A proč až sem?", ptá se Igor. ,,Rád se pak stopem vracím na západ", vtipkuji. V tomto duchu se nese celá konverzace. Projíždíme spolu i hranice kraje, kde nás staví policisté. Každé auto kontrolují, protože Magadan je součástí bezcelní zóny. ,,Má babička byla učitelka. Učila historii. Dřív to tady nebylo dobré místo.", pokračuje Igor. ,,Všude tady byly vězni. Silnici, město, doly, všechno stavěly vězni. Většina z nich se domů nevrátila. Naštěstí je to teď lepší. Žádní vězni už tu nejsou. A ve většině vesnic a měst už tady nejsou ani žádní lidé." Igor má pravdu. Města tu, až na výjimky, vypadají jako po jaderném konfliktu. Bez lidí, pohybu, jen tiše se rozpadající. Podle dostupných informací se počet obyvatel snížil z 550 tisíc koncem 80. let na 150 tisíc v současné době. Exodus 70% lidí byl způsoben rozpadem SSSR. S koncem svazu skončila i masivní těžba zlata, což tuto oblast citelně zasáhlo. Projíždíme jedním menším městečkem, které je krásně opravené a relativně čisté. Igor mi vysvětluje, že místní deputát je milionář a o město se postaral. Jméno města bohužel zapomínám. Ale je to opravdový ostrov civilizace uprostřed divočiny. Za zvuku anglické písně ,,Kill mosquitoes" mi Igor vypráví o místních těžkostech. Příběh je to podobný jako na Kamčatce. Není práce, nejsou peníze. Navíc byty zde jsou neprodejné, protože...kdo by se chtěl přestěhovat sem? Skleníky v opuštěných městech jsou rozbité. Ale i tak lze rozpoznat, že v nich ještě stále jsou kamna. Chápu, proč se zde stavěly gulagy. Horší místo pro život v Rusku jen těžko najdete.

Igor mě veze za město Debin k prameni čisté vody. Bohužel zde za další 4 hodiny nejede jediné auto. Jdu si tedy lehnout více do lesa, blízko lesní cesty. Stavím stan na štěrku. Je to hrůza, ale stále nejlepší z nejhorších míst. Po chvíli kolem jede auto a zastavuje u mého stanu. ,,Tady nespi, je tady mědvěd, asi kilometr odsud.", radí mi posádka. Bohužel nemám kam jinam jít. Děkuji jim tedy za informaci a zůstávám na místě. Čeká mě nejhorší noc v životě. Kolem půlnoci se zvedá velmi silný vítr a trhá mi horní část stanu. Utíkám pro ni. Zpátky ji nedávám, protože se bojím, že by opět odlétla. Zároveň doufám, že nebude pršet. za další hodinu se k větru přidává silný déšť. Rychle vybíhám ven jen v kanadách a trenkách a při teplotě kolem nuly upevňuji tropiko. Celý prochladlý se balím do spacáku a sedím uprostřed stanu. Chvílemi do něj teče zleva, chvílemi zprava. Kraje stanu jsem obložil toaletním papírem a tampony. Za celou noc nespím ani minutu Vítr s deštěm se drží až do 11 hodin. Když se fotím a prohlížím se, vypadám, jak kdybych vylezl z pračky. Naštěstí místní řidiči tolik na vzhled nedají. Stojím u bahnité cesty. Je mi jasné, že za ideálních okolností tu má normální auto velké problémy. V tuto chvíli však přichází v úvahu pouze džípy. Po dvou hodinách jede UAZik. A ten mě bere. Řidič mi dává horký čaj a klobásku s chlebem. Je to vysvobození.

Pokračování příště.