17 000 km stopem domů z Kamčatky XVI

Po dlouhé době pokračování putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát o Bajkalsko -amurské magistrále.

Je poledne a Slunce do mě nesnesitelně pere. Vody příliš nemám. Pěšky jdu asi hodinu, než mi staví sanitka. Je to UAZik, který nejvíce připomíná naše staré sanitky z Nemocnice na kraji města. V současnosti ale není šofér ve službě. A popravdě, ani to auto nevypadá, že by bylo schopné služby. Jediné, co má se sanitkou společné, je označení na dveřích. Ale s hrůznou cestou se tato mašina dokáže popasovat slušně. Nakonec mne řidič bere přes krámek ,,Tajga" do vesničky Ulkan. Je to taková obydlená zatáčka uprostřed ničeho. Ale za to je tu příjemně. Popravdě, je mi tu příjemně skoro všude. Nakonec se díky dalším dvěma šoférům dostávám cca 180 km od Bajkalu. Čekal jsem, že to půjde trochu rychleji. Ale auta nejezdí a když, tak je cesta nutí k nízkým rychlostem. Zvláště druhý řidič se svým kamarádem nesou stav silnice nelibě. Jsou však báječní. Je sice odpoledne, ale ještě je na nich poznat, že včera ,,buchali". Spolujezdec je rozcuchaný a špinavý tak, že se až zdá, že usnul na šamotu. A protože známé heslo říká ,,Lepší starou opičku živiti než-li novou si pořizovati.", stavíme a dáváme si každý po stakanu vodky. A po dalších 10 minutách zastavujeme znova. Přes cestu je spadlý strom, byť nikterak velký. Řidič vytahuje z kufru motorovku a všichni společně strom odklízíme. A za těžce odvedenou práci dojíždíme zbytek lahve. Kluci si trochu zajíždí a vyhazují mne za vesnicí. nutno říci, že je zde celkem nepořádek. Popeláři tu totiž moc nefungují. 

Na parkovišti vedle nepořádku stojí kamion. Jeho řidič, očividně dosti opilý, mne zve na polévku a vodku. Chvilku spolu popijíme vodku, čaj, jíme polévku a ,,kolbásky". Z repráků hraje nevkusná hudba. A protože je večer a šofér už stejně není schopný jízdy, navrhuje, že půjdeme spát. Nicméně, ačkoliv tvrdí, že má rodinu a už dokonce i vnoučata, dává mi tam ,,návrh". Ten mi opravdu není příjemný a tak si berou věci a jdu pryč. Kousek odsud je železnice. Jdu tedy asi půl kilometru a u trati stavím stan. Pravda, trvá mi to trochu déle, než obvykle. A v noci, když projíždí vlak, tak se budím a u vchodu do stanu se ptám ,,Kdo je tam?". Zkrátka hrozná noc. 

Ráno. Při balení stanu jde podél kolejí chlápek s ledničkou na kárce a dává se se mnou do řeči jako se starým přítelem. A informace mne dost udivují. Většina mužů se odsud z vesnice dostala jen díky vojně. Jinak nikam nejezdí. Cesty jsou tu velmi špatné. Zkrátka, tady se život zastavil. A přitom jen kousek odsud je Bajkal, perla Ruska. Dávám se tedy na pochod. Kamion ze včera už odjel. Naštěstí. Jdu tedy po opuštěné cestě a pískám si. Procházím se asi hodinu. Žádné auto zatím neprojelo. Nakonec se zastavuji u malé říčky, kde se oplachuji. Voda je křišťálově čistá a neuvěřitelně osvěžující. Pořád tvrdím, že nejlepší pití je čistá voda z říčky nebo ledovce. V tom slyším rachot. Vracím se tedy na cestu. Jede Kamaz s jeřábem. Ten mi zastavuje a celkem konstantní rychlostí 15 km/h dorážíme po 10 hodinách do Severobajkalsku. Města, které je staré jen pár desítek let. Pro mě je to těžko pochopitelné, protože město (Heřmanův Městec), kde jsem vyrostl vzniklo na počátku 14. století. 

Zde ve městě je nejzajímavější asi nádraží, které působí lehce futuristicky. Nebo minimálně v době vzniku tak působilo. A muzeum BAMu. Již na lodi jsem se s místními bavil o Bajkalsko - amurské magistrále. O železnici, kterou v Česku málokdo zná. Jedná se o menší a severnější sestru Transibiřské magistrály. Vybudována byla během 70. a 80. let a kvůli ní byly založeny desítky větších či menších měst. A mezi nimi právě Severobajkalsk. Mimochodem, železnice má přes 4 tisíce kilometrů. 

Při cestě do muzea procházím přes trh, kde jen menšinu obchodníků tvoří etničtí Rusové. Kupuji si ovoce a zeleninu, která je od místních pěstitelů. Také míjím několik ruských vojáků, kteří pouští z repráků hudbu a do ní zpívají. Vybírají peníze na válečné veterány a padlé z Čečenska a Afgánistánu a na jejich rodiny. V muzeu jsem jediný. A tak se mne tam ujímá mladá slečna, která je bohužel záhy nahrazená starší paní. A začíná nekompromisní palba otázek. ,,Proč jste nechali rozpadnout Československo?", ,,Proč si myslíte, že je dobře, že se SSSR rozpadlo?", ,,Proč se paktujete s Američany?"... a další desítky obdobných otázek, na které snad ani nechci odpovídat. Naštěstí se ovšem dostáváme i k informacím o BAMu. Dozvídám se, že polovinu BAMu stavěla armáda a druhou civilové. Fungovalo to tak, že každá část svazu(např Petrohrad, Moskva apod..) dostala jeden úsek a ten stavěla. Stavělo to na 100 tisíc lidí a všichni tu byli dobrovolně, protože to byla věc cti. Je tu i výstavka ,,BAMovské děti". ,,Nejdůležitější na stavbě byli lidi. Jejich bezpečnost a potřeby byly na prvním místě." Dále pak pokračují informace o technické náročnosti, zápisu do Guinessovy knihy rekordů za tunel atd... Vskutku velkolepé dílo.

Po asi hodině z muzea odcházím. Mimochodem, měli už dávno zavírat, ale kvůli mě tam zůstali a vyprávěli mi o tom, jak to tady všechno vznikalo. Vzhledem k tomu, že Severobajkalsk je nevelký, trvá mi dojít na jeho kraj jen chvilku. Nesmím se však unáhlit. Sedám si na zahrádku a kupuji si pivo. Sice lahvové, ale i tak chutná bezvadně. A naskýtá se mi nádherný výhled na Bajkal a místní potapěčskou základnu. Pomalu dopíjím pivo a ještě se procházím chvilku po prázdné, kamínkové pláži. Sice bych se tady strašně rád vyspal, ale raději zvolím místo vzdálenější od lidí. Jdu tedy po silnici a mířím na Východ. Zastavuje mi jeden chlapík. Může mu být tak kolem 60 let. Říkám mu o svém plánu objet Bajkal z východní strany. To se u něj nesetkává s pochopením. Ukazuji mu tedy atlas silnic, který jsem zakoupil v Jakutsku. Tam je něco jako cesta zakreslena. Stařík však uvádí věc na pravou míru. ,,Tady, tady asi 200 km nic nejezdí. Není tam ani silnice, ani cesta. Ale jednou za týden tam jezdí Kamaz se zásobami. Když budeš mít štěstí, třeba ho chytneš, ale to by snad bylo i rychlejší tam doplavat. Protože od pádu svazu už tady pořádně nejezdí ani trajekty. Možná by ses ale mohl dohodnout s rybáři." Tvrdý náraz do reality. Nu což, uvidím, jak se to vyvrbí. Jedeme spolu do vedlejší vesnice, kde je i regionální letiště. Tam mne bere dvojice starších žen. Jedna z nich pracuje v pohostinství a druhá je vyhlášená přírodovědkyně. ,,To co ti řekli o BAMU není vůbec pravda. Snad ho ani neměli stavět, nestálo to za to."

Pokračování příště....