17 000 km stopem domů z Kamčatky XXII

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Je ráno a já mám za sebou už první stop. Bohužel jen krátký. S policisty jsem se dostal na hlavní tah mezi Krasnojarskem a Novosibirskem. Sice mne pohostili vodou a samsou (nejblíže to má asi k pirohům) a požádali o cestovní pas (prý tady moc Čechů nejezdí stopem a museli ho tedy vidět), ale na druhou stranu jsem opět chytl déšť. Čekám proto na autobusové zastávce a jím zbytky sušeného masa, které jsem si přivezl z domu. Po půl hodině už jen mrholí. ,,Teď je má šance", hudruji si pod své dva vousy. A opravdu. Soucit s moknoucím stopařem zabral a dostávám se k Serjožovi, řidiči kamionu, který prý stejně potřeboval zastavit. Serjoža má za sebou několik tisíc kilometrů, protože jede až od Ussurijsku. Města kousek od Vladivostoku. Mimochodem, když se řekne Ussurijsk, vždy si vzpomenu na tygra ussurijského. Spolu projíždíme kolem Novosibirsku. Původně jsem se tady chtěl zastavit, ale už jsem tu byl loni. A Omsk je prý mnohem zajímavější. Navíc tam hrál Jarda Jágr. 

Malá rada. Kdykoliv si budete chtít maximálně šplhnout a nebudete mít u sebe žádné dárky či pohoštění...tak vytáhněte hokej a Jaromíra Jágra. Případně jiné naše hokejisty. Jejich jména tu totiž fungují takřka magicky. Okamžitě jste s každým kamarádi. A je jedno, že jste se potkali  teprve před 5 minutami. Pro mě je to důvod k doučení se sportu. Nic o něm totiž nevím. Paradoxně jsem se o našich sportovních úspěších naučil nejvíce díky povídání s cizinci. A díky tomu, že jsem sportovně zcela negramotný, tak každý Rus, kterého jsem potkal, věděl o českém sportu víc, než já sám. 

,,Tak jsme tady. To byl fofr, co?", praví Serjoža. A má pravdu. Zvládl 800 km za 10 hodin. Na spánek nebyl čas. Prý už týden pořádně nespal, ale ,,člověk si zvykne na vše". S kamionem do centra zajet nemůžeme, tak vystupuji u kaféčka na kraji města. Stejně už je noc, tak aspoň ušetřím za nocleh ve městě a zítra ráno vyrazím do centra MHD. No, možná by byla škoda si nezajít na čaj a něco malého k snědku. V podniku si objednávám čaj a soljanku. A taky vyndávám náramek proti komárům. Snad zabere. Servírka na mě při objednávce zvláštně kouká. Ale to není nic nového. Jakmile dojídám polévku, sedá si ke mne a dává se do řeči. Ona je z mé přítomnosti nadšená, nicméně už je pozdě večer a jsem trochu unavený. Po dvaceti minutách, kdy se mne ptá na stejné věci, jako ostatní, se omlouvám, platím a jdu stavět stan. Jindy bych si asi popovídal déle, ale několik hodin v kamionu člověka rozbije.

Náramek nezabírá. Vytvářím tak nový rekord v postavení stanu. Hlavně už se zbavit komárů.

Ráno chytám maršrutku a dostávám se do centra města. Platím si hostel a hodlám tu strávit noc. Omsk si to zaslouží. 

Dva dny trávím v Omsku. A až k večeru se dostávám opět maršrutkou na výpadovku na Tumeň. Musím uznat, že Omsk mne příjemně překvapil. Teda předtím, než jsem 5 hodin stál na výpadovce z města. Nakonec mne bere Míša .který je ,,technikem přes krávy". Nevím moc, jak bych ono povolání jinak nazval. Zkrátka jezdí po Novosibiřské a Kemerovské oblasti po kravínech a radí zemědělcům co mají dělat, co mají kupovat atd... 

,,Lidi dál na východ mi říkali, že se zemědělství v posledních letech dost vzmáhá kvůli sankcím.", nastoluji téma. ,,Jo i ne.", odpovídá Míša. ,,Tohle je složité říct. Pár kravínů a prasečáků přibylo, taky přibylo lidí, kteří tam dělají. Občas mi to ale přijde, že ti lidi tam jsou jen proto, aby měli nějaké zaměstnání. Ale žádný přínos nemají, protože tomu nerozumí. Když se Sovetský sojuz rozpadl, tak se roztrhl i vztah mezi lidmi a krajinou. Lidi na venkově dlouho neměli práci a tak se hlavně jejich děti stěhují do měst. Ti, co tam zbyli si mohli pořídit pár zvířat, ale nestalo se to. Asi to pro ně bylo příliš složité. A teď? Teď se o soběstačnosti víc mluví v televizi, než aby to byla realita. Možná na západě u Moskvy rozšiřují výrobu. Ale tady, na Sibiři, tady se to moc nelepší. Je tady spousta místa, obrovské pastviny, ale copak tady jsou lidi, kteří tomu trochu rozumí? To ne, všichni chytří utíkají do velkých měst a do Moskvy. Všichni chtějí dělat v kancelářích, nikdo nemá zájem o špatně placenou, ale  poctivou práci v zemědělství. Něco ti ale řeknu. Co budou lidi jíst, až naše generace tady nebude, co? Počítače a mobily vás neuživí." 

Něco pravdy na tom asi bude. Jak projíždím venkov, tak mladých je tam opravdu pomálu. Jsou tam maximálně přes dovolenou na 3-4 týdny, kdy jezdí na lov, pijí s přáteli a grilují šašlik. A pak občas na víkendy. Ale jestli se něco nezmění, tak ruský venkov zanikne. Nebude nikoho, kdo by tam žil. A příroda si vezme území zpátky. Pakliže jí nepředběhnou Číňani, ale to je jiný příběh. 

Pokračování příště....